Děti jsou informacemi přehlcené, učitel by je měl vést. Klíčová je důvěra, říká držitel ceny Zlatý Ámos

Učí teprve pět let, ještě mu není ani třicet, ale jeho žactvo už jej vyneslo k vítězství v anketě Zlatý Ámos. Jaká je role moderního pedagoga ve vztahu k dítěti? „Učitel by tam měl být proto, aby mu pomohl. Neměl by to být jen někdo, kdo přijde do třídy, něco odvykládá, dá písemku a zase odejde, to by byla jedna desetina práce učitele,“ myslí si Dominik Simon, který vyučuje dějepis, zeměpis a informatiku na ZŠ Antonína Baráka v Lovosicích. Jak žáky vede v práci s informacemi?

Poznámky, to byl pro nás takový nástroj disciplinování. Jaké může ještě učitel použít nástroje, aby to v té třídě klapalo, aby si potom žáci neudělali ze třídy holubník?

Myslím si, že když si ten učitel vybuduje autoritu, důvěru, respekt, není pak vůbec potřeba rozdávat poznámky. Ačkoli některé děti prostě zlobivější jsou. Je to tak běžné, normální, vždycky to tak bylo a bude. Když má ale učitel alespoň určitou autoritu a ten žák k němu vzhlíží, respektuje ho, pak nemá potřebu dělat některé věci, a pak není potřeba ho za to trestat.

Pokud bychom do té školy chodili a jenom ty děti trestali, tak tam nebudou chodit rády a nebude to mít žádný smysl.

Co všechno je musíte vlastně naučit v rámci počítačové a internetové gramotnosti? Je to velmi důležitá věc, nejenom pro žáky druhého stupně, ale i pro nás ostatní.

Čtěte také

To spektrum je velmi široké. Co já považuji za úplně nejdůležitější, je bezpečnost na internetu a na počítači, protože dnes jsou ty hrozby obrovské. Pokud si žák nebude ty hrozby uvědomovat, ať už je to zabezpečení počítače, zabezpečení jednotlivých účtů, může to být komunikace na internetu, sledování nejrůznějších videí – pokud ten žák nebude chápat, že je to pro něj hrozba a bude to brát pouze jako nějakou zábavu, bude to do budoucna problém.

Těch informací z internetu je obrovské množství: v podobě textu, videí. Pokud něco najdou na internetu, tak si řeknou, že to musí být pravda, spousta z nich už neumí použít kritické myšlení, aby si řekli: tohle možná bude blbost, v tomhle videu to možná bude zkreslené a možná, že to taky nebude pravda.

Když si člověk vybuduje autoritu a respekt, není potřeba rozdávat poznámky.

Takže je potřeba je učit pracovat s informacemi, ačkoli je i pro nás jako dospělé obrovsky těžké na internetu poznat, co je pravda, a co je lež. To je náš úkol, obrovsky složitý úkol do budoucna, ale věřím, že se s tím nějak popereme.

Smí k vám mobily normálně do hodiny?

My máme v hodině ten mobil zakázaný. Nicméně, když máme nějaký úkol nebo práci, ke které ti žáci mobilní telefon potřebují, tak osobně s tím nemám žádný problém, pokud ho budou využívat k tomu, k čemu mají.

Já nevidím smysl v tom, abychom jim v tom jenom bránili, protože ten mobilní telefon, co si budeme nalhávat, mají po ruce pořád. A když ho mají po ruce pořád a mohou ho pořád využívat, tak proč jim bránit najít si tam některou informaci, když stejně první volbou, kam pro informaci půjdou, bude ten mobilní telefon.

Čtěte také

Daleko větší smysl dává naučit je hledat informace a ověřovat je, než jim to zakazovat, aby pak vyšli ze školy a brali z internetu první informaci, kterou tam najdou.

Průvodce problémy

Můžu si představit, že se mi jako učiteli přijde někdo svěřit? Že za mnou přijde někdo, kdo potřebuje vyřešit něco, co je pro něj tíživé?

Stává se to. Právě to je situace, kdy je potřeba, aby ten učitel měl tu důvěru, aby se žák nebál za ním přijít, protože často jsme možná v jeho životě jediní, komu se může takto přijít svěřit. Ne vždy ta rodina může fungovat úplně naplno, ne vždy to mohou být kamarádi, komu se půjde svěřit – možná to bude problém právě s těmi kamarády nebo s rodinou.

Takže učitel tu má obrovskou roli a myslím si, že je potřeba, aby se žák nebál za učitelem přijít, protože často to může vyřešit obrovský problém, který ten žák může mít.

Čtěte také

Žáci mají problémy, mají jich spousty a ten učitel by tam měl být od toho, aby jim pomohl. Neměl by to být jenom někdo, kdo přijde do třídy, něco odvykládá, dá písemku a zase odejde, to by byla jedna desetina práce učitele.

Co všechno dnes na druhém stupni děti řeší?

Problémů řeší spoustu. Jsou to samozřejmě běžné problémy, jako byly vždycky: on do mě strčil a proč mě tady pomlouvá apod. Jsou to ale i problémy, které mohou vzejít z různých technologií: tam si něco přečtou, teď tomu úplně nerozumí, potřebují to trošku vysvětlit, pochopit, protože těch informací, jak už jsem řekl, se k nim dostává strašlivé množství a i my jako dospělí máme problém ty informace třídit, říkat, které jsou v pořádku a které jsou věrohodné.

Ty děti jsou pak zmatené. Mají kolem sebe informací takové množství, že se nemohou rozhodnout, jestli tímto směrem nebo tímto směrem. My bychom je měli jako učitelé vést.

Vím, že pro mě bylo extrémně těžké najít, co budu dělat. Myslím si, že je trochu nefér chtít po člověku v sedmé a osmé třídě, aby se rozhodl, co bude dál, když většina neví. Někteří mají jasno třeba už od sedmi let, ale ne každý. Jak se toto řeší?

Ta otázka je hrozně složitá. Já shodou okolností kromě zeměpisu, informatiky a dějepisu učím zrovna v letošním ročníku své osmáky volbu povolání, což je předmět, který by je měl připravit na to, jakou cestu si třeba vybrat, jakou střední školu si vybrat. Můžu vám říct, že zdaleka ne všichni vědí, kterým směrem se mají vydat. A já si myslím, že to v pořádku.

Čtěte také

Co jsem jim řekl hned na první hodině a co se snažím jim říkat pořád, je, že pokud se teď rozhodnou nějakým směrem – vyberou si nějakou střední školu nebo učiliště apod. – tak ještě neznamená, že se tím musí v životě živit, že to musí dělat celý život, protože často mají tu představu: já si teď vyberu zdravotní školu a musím být sestřička, nebo budu muset jít na doktora. Ale to přece není pravda, vůbec se teď nemusí rozhodnout.

Bohužel je tam i ten problém, že často jsou třeba tlačeni: „musíš i tady na tu střední školu s maturitou“ nebo „nechoď dělat tohle,“ i když to dítě by třeba chtělo, možná by ho to bavilo víc. Já se snažím jim u té volby povolání neříkat: běž na gympl, běž na strojárnu apod.

Snažím se jim říct: vyber si něco, co tě bude bavit, protože když je to bude bavit, tak tam budou chodit rádi a naučí se toho daleko víc, a aby si ve svém životě, ve své hlavě trošku utříbili nějaké hodnoty, svoje cíle a šli tím směrem. I když ono je to hrozně těžké, těch možností je zase obrovské množství.

A aby si to dítě vybralo v osmé nebo deváté třídě, kterým směrem se má vydat? Často se setkáváme s tím, že to neví ani člověk po maturitě, kam se má vydat na vysokou školu. A často to neví ani člověk po té vysoké škole: máme spoustu lidí, kteří jdou na vysokou školu a po dvou letech to vzdají, protože je to nebaví. A teď člověk, kterému je čtrnáct, patnáct roků, se má rozhodnout, kterým směrem jít. To je obrovský problém. Proto je dobré, aby si ti žáci uvědomili, že to, že se nějak rozhodnou, ještě neznamená, že to budou muset dělat celý život.

Jaké aktivity do hodin dětem na druhém stupni Dominik Simon připravuje, aby je učení bavilo? A co muselo jeho žactvo podstoupit, aby jej dovedlo do finále prestižní ankety? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , jkh

Související