„Gründonnerstag, gib mir was in ’n Bettelsack!“ aneb Velikonoce českých Němců

„Tento přišel na území Čech v 19. století. Jednalo se o to, že mužští obyvatelé obcí se oblékli do černých obleků, na hlavu si vzali vysoké cylindry a posadili se na vyhřebelcované a nablýskané koně. V jejich čele jel muž s krucifixem na dlouhé tyči. Tento průvod objížděl probouzející se pole, kterým žehnal, aby tak zajistil úrodu,“ vysvětluje ústecký historik a archivář Vladimír Kaiser.

Jízdy byly spojeny i s jakousi formou koledy. Hlavní jezdec dával totiž kolemjdoucím políbit krucifix a za to od nich dostával nějaký drobný peníz nebo dárek.

„Tento zvyk přišel z Lužice nejprve na sever Čech, později i na severní Moravu a na Šumavu. Na severní Moravě se velikonoční jízdy kromě německých vesnic jezdily i v několika obcích obývaných Čechy,“ doplnil ještě Vladimír Kaiser.

Dnes jsou velikonočními jízdami známi především Lužičtí Srbové, kde o Velikonocích na koně usedá až patnáct set lidí. V Čechách se tento zvyk udržel jen v Lukavci ve Slezsku.

Před několika lety byly velikonoční jízdy díky nadšencům, kteří se o zvyku dověděli ze vzpomínek pamětníků a dobových dokumentů, obnoven také v Mikulášovicích na Šluknovsku. Zkuste se podívat do kroniky své obce, třeba zjistíte, že i u vás usedali o Velikonocích muži na koně, aby zajistili polím požehnání.

Kromě velikonočních jízd dodržovali čeští Němci také velikonoční koledování. Na rozdíl od Čechů, kteří vyrážejí s pomlázkami v rukou na koledu v pondělí, chodili Němci koledovat ve čtvrtek. Nedrželi přitom ale pomlázky, nýbrž řehtačky, nebo tlačili řehtací trakaře. Řehtačky svolávali na večerní vigilie, při nichž podle katolické tradice na posledy zazvoní zvony, které pak mlčí až do Vzkříšení.

Jak zavzpomínal Hansi Adamec z Ústí nad Labem, při koledování s řehtačkami se zpívala písnička: „Grün-Gründonnerstag, gib mir was in ’n Bettelsack. Lass mich nicht so lange steh’n. Ich will ein Häus’l weiter geh’n!“