Martin Bedřich: Tvořivá síla země

Název výstavy, Disegno interno, odkazuje k uměleckým teoriím manýrismu, což je duchovní a umělecký svět, k němuž se autor opakovaně explicitně hlásí. Vždyť třeba hned u vchodu symbolicky visí kopie slavného Arcimboldova portrétu Rudolfa II.

Čtěte také

Martin Bedřich: Benátky

Mezi všemi těmi obludkami složenými z kostí a rohů, motýly s kladivy a brouky s kleštěmi, mezi postmoderními relikviáři ze Zverimexu, kolážemi, kresbami a krátkými filmy mě nicméně nejvíc zaujala volná variace na téma mineralizace.

Různé předměty, od bot přes lívanečník, bandasku nebo Pražské Jezulátko, jako by prošly desítky milionů let trvajícím procesem zkamenění, takže se na nich vytvořily minerální struktury, jaké známe třeba z podkrkonošských achátů. Nejen že tím tak trochu evokují spiritistickou krajinu kolem Nové Paky, kde se nikoli náhodou nachází expozice místních polodrahokamů a medijních kreseb pod jednou střechou. Především to vyvolává kýžený surreálný dojem, kdy se běžné předměty přetvářejí ve zvláštní, snové klenoty a jejich všední podstata je jakoby proměněna nepředstavitelným časem.

Čtěte také

Martin Bedřich: Pláč nad houslovou skladbou

Zřejmý je zde i odkaz na důležitý koncept raně novověké přírodovědy a rodící se geologie – totiž na ideu tajemných formujících sil uvnitř samotné země, které vytvářejí specifické přírodniny.

Jak to, že v hlubinách země rostou pozoruhodné krystaly, skrývají se nejrůznější struktury rud a minerálů? Ostatně v Kutné Hoře se ve stříbrných dolech objevovaly například takzvané handštány, rudné drúzy, které byly oblíbeným artefaktem dobových, například právě rudolfínských sbírek. Ale především: Co znamenají odpradávna objevované kamenné podoby nejrůznějších tvorů a rostlin, nota bene na místech, kde nemají co dělat, jako jsou mořské mušle vysoko v horách, jaké nacházel třeba i Leonardo da Vinci? Odpověď dával právě koncept spontánní tvořivé síly země, která jako zvláštní umělec nahodile formuje ve svých hlubinách nejrůznější objekty. Je zřejmé, že tato navýsost manýristická představa dobře koresponduje i s estetikou Jana Švankmajera.

Čtěte také

Martin Bedřich: Hostina kunsthistoriků

Nad jeho artefakty jsem nicméně nemohl nemyslet na kuriózní příběh Johanna Beringera, německého lékaře a přírodovědce z přelomu 17. a 18. století, profesora medicíny na univerzitě ve Würzburgu. Jelikož byl znám jako vášnivý badatel, objevili se u něj jednou místní mladíci s tím, že ve vinicích nad městem našli jakési pozoruhodné kameny.

Ty okamžitě zaujaly důvěřivého sběratele, takže se u něj postupně shromáždila ohromná sbírka vápencových úlomků nesoucích podoby nejen „běžných“ zkamenělin, ale třeba i kamenné včely na medové plástvi, pavouka sedícího na své síti, různých ptáčků, šneků, žab a ještěrek, to vše ve stylu asi tak keramického kroužku v mateřské škole. Vrcholem drzosti byly kameny přirozeně nesoucí dokonce hebrejské či arabské nápisy. Beringer odmítl jakékoli pochybnosti o ryzosti daných nálezů a skálopevně je považoval za fascinující důkazy právě oné nespoutané a hravě tvořivé síly přírody.

Čtěte také

Martin Bedřich: Deník

Sám nelenil a v roce 1726 vydal litografické reprodukce své sbírky knižně, s patřičným obsáhlým komentářem, kde vyvracel všechny možné námitky ohledně charakteru a původu daných kamenů. Jen co knihu hrdě rozeslal po celé učené Evropě, ke svému hořkému překvapení a zklamání zjistil, že se stal obětí nejapného podvodu a že ony fantastické artefakty jsou samozřejmě jeden velký podvrh. Údajně se poté marně pokoušel skoupit zpět celý náklad své knihy, nemluvě o vleklém soudním procesu, jenž následoval a který ale nakonec vyhrál. Dnes patří tento případ mezi tragikomické příběhy formování moderní vědy. Zůstává ale krásný frontispis dané knihy, který znázorňuje alegorii právě oné tvořivé síly, jež dala vzniknout všem těm kamenným kuriozitám.

Zda tato síla sídlí v nitru země, jak se domnívali manýrističtí učenci, nebo v hlubinách lidského nevědomí, jak soudí surrealisté, není asi to nejdůležitější. Podstatnější je nejspíš sama potřeba tvořivosti, prožitek vlastní fantazie, která touží po zhmotnění. Vlastně si příběh bizarních würzburských kamenů a jejich sběratele dokážu velmi dobře představit jako takovou švankmajerovskou animovanou geologickou férii. Třeba se toho někdo ujme.