Střídačka. Proč na „Zátopkově“ olympiádě v Helsinkách chyběli sportovní reportéři

9 fotografií

Dvacetiletí ohraničené léty 1948–1968 bylo pro naši zemi zásadní a proměnlivé, nejen z hlediska politicky vypjatých událostí, ale i těch sportovních. Oba hraniční letopočty se nesly ve znamení olympijských her.

Už v roce 1948, při olympiádě v Londýně, pár měsíců po únorovém komunistickém převratu, se naplno projevila síla nově nastupující komunistické totalitní moci. Své by o tom mohl vyprávět věhlasný sportovní komentátor Josef Laufer. A také vyprávěl, jak víme z dokumentů, které se nám dochovaly v rozhlasovém archivu.

Po návratu z londýnské olympiády se totiž ocitl „na koberečku“. Jeho reportáže zazněly nejen v Československém rozhlase, ale i ve „štvavém“ vysílání československé redakce BBC. A to ani nestorovi sportovní reportáže neprošlo. Laufer už se na významné sportovní události do zahraničí jako reportér Československého rozhlasu nepodíval.

„Zátopek, Zátopek, Zátopek, reve šialeným hlasom 75 000 ľudí!“

Následující olympiáda byla v roce 1952 v Helsinkách. Nechyběli na ní českoslovenští sportovci, chyběli však známí a oblíbení sportovní reportéři. Přesněji ani reportéři nechyběli, naši výpravu však nedoprovázeli ti, kteří měli se sportovní reportáži bohaté zkušenosti, ale ti, kteří měli čistý, ba přímo zářivý kádrový profil. Bohuš Ujček a Vít Mokroš.

Jejich tři reportáže ze Zátopkových vítězných olympijských běhů dnes patří do zlatého fondu archivních dokumentů. A možná bychom trochu s nadsázkou mohli říci, že na tom byli rozhlasoví reportéři podobně jako Zátopek v případě maratonu. I když ho nikdy předtím neběžel, zvítězil.

Reportáž ze Zátopkova maratonského běhu má více jak 40 minut a rozhodně nevyznívá, že by ji komentoval nějaký amatér. Jak to Ujček s Mokrošem dokázali? Jednoznačnou odpověď nemá ani sportovní reportér Martin Charvát:

„Já jsem v tomhle byl neuvěřitelně nejistý, čemu věřit. Našel jsem v pramenech, že na tu olympiádu jeli právě tito reportéři, ale zvláště Bohuš Ujček, který měl řadu potíží v rozhlase a byl extrémně nespolehlivý, prý tak špatně popisoval, jak běží Zátopek, že tady v Praze se ta jeho slova vzala, dala se někomu načíst a doteď se to prezentuje, že tak to bylo původně komentováno.“

Kde je pravda?

Bylo by skutečně možné reportáž tak dokonale zmanipulovat? Víme, že ji posluchači neslyšeli v přímém přenosu. Není se co divit, v 50. letech přímé přenosy nebyly v zájmu komunistické cenzury. Rozhlas byl tehdy nejrozšířenějším médiem a bylo nutné zabránit, aby do něj pronikly „nevhodné“ myšlenky a slova. Víme také, že vysílání z olympiády mělo svůj přesně vymezený čas.

„Tam byla dobrá třeba hodina na to, ten záznam reportáže, kterou Ujček s Mokrošem dělali v Helsinkách, zpracovat a nastříhat tak, aby to mohlo běžet ve vysílání,“ vysvětluje vedoucí Archivu Českého rozhlasu Tomáš Dufka.

„Jedinou výjimkou, kde máme nějaký záznam, že to bylo urychleno, je ten maraton 27. července. Zpravodajský přehled začíná v šest hodin, kdy se dobíhal.“ Představa, že by někdo v tak krátkém čase dokázal přestříhat, či dokonce přemluvit 40minutovou reportáž, nezní příliš reálně.

Snad nám více prozradí samotný Ujček. V době, kdy se Martin Charvát touto reportáží zabýval, nebylo skutečně jednoduché najít Ujčekův hlas pro srovnání, zda jde skutečně o tohoto reportéra s problematickou pověstí. Dnes však s čím srovnávat máme.

Nedávno doputovaly do rozhlasového archivu vzácné nahrávky z procesu s Rudolfem Slánským. Jedním z reportérů, který se podílel na mediální propagaci vykonstruovaného procesu, byl právě Bohuš Ujček.

Jaké výsledky přineslo srovnání obou nahrávek? Také to uslyšíte v epizodě Střídačka podcastové série Rozehra.