Točí film o rozhlase a sovětské invazi. „Tehdy se lidé začínali bavit, nemazali se s tím,“ říká režisér Mádl

Jak daleko jste s natáčením filmu Vlny?

Právě jsme dokončili hlavní českou část, která trvala dost dní. Vyplivla mě teprve před čtyřmi pěti dny, takže to ještě hodně pociťuji. Dál nás pravděpodobně čeká slovenská část, jelikož máme i slovenského koproducenta.

Vaše první dva celovečerní filmy by se daly označit za komorní, nízkorozpočtové snímky. Nyní to bude trochu jiný případ. Vstupujete do nové fáze, zkoušíte jiný žánr a mnohem větší rozpočet. Jaké to je?

Po těchto stupních je to trochu jednodušší cesta. Film Pojedeme k moři byl úplně nízkorozpočtový, ale snímek Na střeše už měl parametry běžného natáčení.

Měl jsem i možnost dělat Vlny dřív, ale netroufl jsem si na to. Chtěl jsem mít před tím natočený ještě jeden film. Je to vždycky výzva, vždycky má člověk strach. Protože jsme ale šli po krocích, tak jsme teď docela pevní v kramflecích.

Čtěte také

Snímek Brutální vedro je o úzkosti, které čelí mladší generace, říká filmový režisér Hospodářský

Četla jsem, že za první myšlenkou na film o rozhlase bylo vaše lajdáctví a nechození na přednášky ve škole. Je to tak?

Ono to nebylo úplně lajdáctví, protože já už jsem tehdy jako herec točil, takže jsem tolik nemohl být ve škole. Byli na mě v dobrém slova smyslu přísní – nevyhodili mě, ale dali mi strašně moc práce navíc.

Začalo to tím, že jsem si musel přečíst tlustou knížku Od mikrofonu k posluchačům od Evy Ješutové a kolektivu autorů. V ní je ale strašně moc zajímavých věcí. Opravdu strašně moc. A najednou někde uprostřed je kapitola o redakci mezinárodního života.

Četl jsem to a měl pocit, že to je polovina synopse k filmu, kterou mi někdo dává. Pak tam byla ještě situace s jakýmsi Rostislavem Běhalem, která se reálně stala a která pro mě byla hnacím motorem, protože jsem ji chtěl mít ve filmu.

Herci a pamětníci

Kdy přišly první myšlenky na obsazování a tváře ke konkrétním osudům?

Musím říct, že poměrně dost pozdě. Měl jsem představu. Úplně prvně obsazený byl Petr Lněnička do postavy Jana Petránka, protože jsem cítil, že mají strašně podobné fluidum. Na skoro všechny role jsme dělali kamerové zkoušky a jsem moc rád, že i opravdu známí herci je byli schopni podstoupit.

Čtěte také

Šaty z piva mě nejdřív trochu vyděsily, přiznává Aňa Geislerová. Chystá film o vztahu matky a postiženého syna

Jsem za to neskutečně rád, protože když člověk dělá mozaiku osmi redaktorů, pak ještě šéfredaktora a dva bratry, o které jde ve filmu nejvíc, tak si tam nikdo nesmí být podobný. Nesmíte uhnout s chemií tam, kam by to film sráželo.

Rok 1968 se už v českých filmech objevil víckrát – v dokumentárních či hraných podobách, na rovině od komedií po tragédie. Je něco, na co se z toho dá navázat, anebo chcete spíš vytvořit zásadně jiný obraz toho, co se v roce 1968 dělo, a pojmout to úplně jinak a po svém?

Byl bych velmi rád, aby to působilo jinak, protože to byla, a na to nezapomínejme, i doba radostná. Opravdu se něco lámalo, a když o pražském jaru vyprávějí pamětníci, tak mluví s entuziasmem.

Byla tam skvělá hudba, lidé se opravdu začínali bavit a nešlo z nich žádné poraženectví. A i když si zvolili život na úkor svých bližních a svého pohodlí, tak byli pevní, usmívali se a řekli: „Já nechci chodit zlomený.“

Mám pocit, že všem ukazovali s prominutím, „fakáče“, protože se s tím fakt nemazali. Jsou to hrdinové a jsou to pro mě radostní hrdinové.

Jak Jiří Mádl režijně pracuje se svými hereckými kolegy? Čím je mu Český rozhlas blízký? A kdy film Vlny spatří světlo světa? Poslechněte si rozhovor v audiozáznamu.

Pavel Sladký, Jiří Mádl a Hana Shánělová|foto:Milan Vobecký, KVIFF