Pieta vůči předloze maří inspiraci. Nemůžu hrát Formana a myslet na to, co na to řeknou jeho známí, načrtává herec Patrik Děrgel

Jako herec v projektu Forman musíte přemýšlet o tom, co vybudovalo Miloše Formana v takovou osobnost, jakou byl. Na co jste přišel?

V první řadě je to dětství, o kterém jsem neměl ani tušení před tím, než jsme začali tuto inscenaci zkoušet, a které bylo pro pana Formana fakt kruté, drsné a tvrdé. Podle mě se musel hodně brzo postavit na vlastní nohy – a to se bavíme o dětském věku, kdy ztratil rodiče, maminku, tatínka, vyhodili ho ze školy. Když vás vyhodí z internátní školy, řeknou vám „jdi“ a vy nemáte kam, protože nemáte rodiče, to si nedokážu představit, že by se mi stalo.

Čtěte také

Amerika je pořád krásná a pohostinná země. Takhle Miloš Forman před 40 lety děkoval za prvního Oscara

Když jsem si četl jeho životopis, tak spousta věcí, které se mu děly, by mně osobně vystačily na to, že bych po zbytek života chodil na terapie a snažil se z toho dostat. A on odletěl do Ameriky a získal Oscary. Asi v něm prostě byla nějaká pevnost, odhodlání a obrovská osobnost.

Taky si představuji, že kdybych ho viděl v Čáslavi v patnácti letech, nebo na DAMU v devatenácti a pak v Americe v jeho bytě v New Yorku v pětapadesáti, tak si myslím, že by byl stejný. Já si myslím, že to byla taková osobnost, se kterou ani pozlátko Oscarů nehnulo. A to se mi na něm také líbí.

Stačila vám ta jeho biografie? Protože si tu můžete popovídat s lidmi, kteří s ním spolupracovali: můžete si popovídat s Petrem a s Matějem Formanovými a leccos si ještě ujasnit, kdybyste potřeboval nějaké detaily.

To je strašně složitá věc. My jsme strašně dlouho sbírali materiál, koukali jsme na dokumenty, pouštěli jsme si rozhovory, četli jsme právě tuto knihu Co já vím? To je takový základ.

Už sám Miloš Forman říkal, že zbytečná pieta k předloze vede jenom k tomu, že člověk ztratí tvůrčí možnost.
Patrik Děrgel

Sháněli jsme různé informace, povídal jsem si i s Jirkou Lábusem, který ho dobře znal. A já jsem najednou pocítil, že to všechno už musím zapomenout, nechat to nějak uložené v sobě: třeba to vyhřezne na povrch, ale teď už se soustředit na tu inscenaci a na tu postavu, na to divadlo. Taky neděláme dokument na divadle, ale divadelní inscenaci.

Zrcadlo normalizaci

Kromě hry Forman, kde budete hrát Miloše Formana, hrajete i hru Karla Steigerwalda v La Fabrice. Ta hra „A tak tě prosím, kníže“ vznikla v roce 1982 a byla jako šitá na míru normalizační společnosti. Co může tato hra říct dnešku, když už je normalizační společnost, alespoň jak někteří z nás naivně doufají, dávno pryč?

No právě! Ale víte, ona ta lidská malost je napříč dobou vlastně stejná a to je to, co rezonuje i dneska.

Čtěte také

O existenci jsme se báli skoro pořád, vypráví o normalizaci Zdeněk Svěrák. Jak jim úředníci znepříjemňovali život?

Je to taková absurdní groteska, takové čekání na Godota, kde se dva chlapi potkají u dveří a čekají, až kníže otevře. U toho se různě podvádějí, předbíhají, lžou si a na povrch vyhřezávají všechny jejich vlastnosti, které jsou zrcadlem společnosti.

Takže uvidím škálu naprosto strašlivých lidských vlastností?

Ano, ale samozřejmě je to vtipné. Karel má v sobě obrovský vtip, tak jsou tam humorné pasáže, ale myslím si, že z takového úsměvu a zábavy se v průběhu inscenace dostaneme do něčeho, kde by člověka mohlo i zamrazit – právě tím, že se dívá na zrcadlo něčeho, co je, jak říkáte, 40 let staré, ale pořád to funguje.

Když slevíme z nějakých hodnot a vzdálíme se jim, tak jsme pořád jednou nohou právě v takové době nebo v takovém rozvratu.

Vy jste říkal, že ten text byl poměrně komplikovaný. Špatně se to učilo? Bylo náročné, aby mu člověk dostál ve všech detailech?

Musím říct, že to byl jeden z nejtěžších textů, co jsem se kdy musel naučit. Nemyslím jenom naučit nazpaměť, ale i zahrát, protože je to tak absurdní. A ten potutelný úsměv Karla, když jsem se ho ptal co to jako znamená, a dostalo se mi jenom: no, uvidíš... To byla místy taková bezmoc.

Ono totiž ti dva lidi, kteří stojí na tom jevišti, se baví třeba takhle. Jeden řekne: ta jabloň vypadá pěkně. A druhý na to odpoví: skleničky už jsem se napil. Ty ses napil skleničky? No, protože tramvaje jezdí ve vzduchu.

Čtěte také

Ředitel filmového archivu: Nejenom Forman nebo Chytilová. Zrcadlem naší společnosti jsou i amatérská rodinná videa

Nedává to vůbec žádný smysl, než v tom ten smysl najdete, nějakou vnitřní linku, která vás jako herce vede. Oni pak ti lidé spolu začnou mluvit a začne to mít obrysy normálního dialogu. Ale ten start je poměrně náročný.

Občas se neposloucháme, to je pravda.

Přesně tak.

Úcta k Formanovi

Pořád si říkám, že to máte možná jednodušší, protože když bylo představení Meda, tak paní Meda Mládková ještě žila a byla se na tom představení podívat. Já bych teda nechtěla hrát Medu Mládkovou, aby se na mě Meda u toho dívala. Možná se na vás přijdou podívat Formanovi.

Možná jo. Vy se mě snažíte vystresovat!

Ne, já si jen tak představuji, jaké by to bylo. Oni jsou ti příbuzní většinou hodní.

Já nevím, možná ne, kdo ví? Ale nechtěli bychom nikoho urazit nebo se někoho dotknout, proto to neděláme. Zároveň se ale od toho musíme trochu – nebo hodně – oprostit.

Nechci se nechat spoutat tím, abych měl v hlavě: co na to budou říkat ti, kteří ho znali nebo ti, co s ním chodili na pivo? Oni budou říkat, že takový vůbec nebyl, vůbec ho neznáš a jak ho můžeš hrát.

Čtěte také

Helena Třeštíková: Dokumenty točím díky Formanovu Konkurzu. Všechno mé počínání je sázka na nejistotu

Už sám Miloš Forman říkal, že zbytečně se nechat spoutat předlohou, zbytečná pieta k předloze vede jenom k tomu, že člověk ztratí tvůrčí možnost. Má to být něco, co ho inspiruje, něco, co si vezme, inspiruje ho to a udělá nové živé dílo, v tu danou dobu, danou chvíli, s těmi danými lidmi. To říkal Miloš ve své době a přijde mi to skvělé.

Podívejte se, dnes někdy přijdou lidi do divadla a říkají: já mám radši takovou tu klasiku. A co to je, ta klasika?

To, co už jsme jednou viděli.

To, co už jsme jednou viděli, asi jo! Ale proti tomu se strašně těžko bojuje, že ano. To je takový zvláštní alibismus. Asi pak chcete být jako divák v nějakém bezpečí. Už to odněkud znám, takže to chci vidět znovu.

Jak se stal Patrik Děrgel Hamletem „s nejlepším zadkem“? A co jej pojí s Milošem Formanem? Poslechněte si celý rozhovor