Chyba za 100 miliónů
Zřejmě jste to slyšeli i vy. Máme údajně nejdražší dálnice snad i na celém světě. V médiích se objevilo srovnání Hospodářských novin, podle kterých kilometr norské dálnice E39 stál v přepočtu 252 miliónů českých korun, ovšem kilometr české D8 stál skoro 3x tolik, 659 miliónů korun. Za kilometr polské magistrály A1 zaplatí tamní vláda 167 milionů korun. Stejně dlouhý úsek české dálnice D11 stojí přitom skoro 2x tolik, 296 miliónů. To nezní pro naše veřejné finance moc lichotivě, viďte. Společně se tomu podíváme ,jak se říká, "na zoubek".
Při natáčení příspěvku jsme pochopitelně oslovili několik odborníků. Ale ať už to byly stavební firmy nebo zadavatelé projektů, nikomu se v úvodu zmiňované srovnání nelíbilo. Za všechny mluví Marie Nádvorníková, která má na Ředitelství silnic a dálnic na starosti finance.
"Porovnávání nákladů staveb je velmi složité už tím, kde se dálnice nachází. Záleží na tom, zda vede po rovině, nebo jestli vede do hor. Obrazně řečeno, když si kupujete boty na chůzi po rovině, koupíte si sandály. Když chcete vyrazit do hor, koupíte si pohorky. A přesně tak je to i s dálnicí."
Odborníci pochopitelně vědí, že není možné srovnávat jablka z hruškami. Přesto František Dohnal, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu, rozjíždí velkou, a podle některých komentářů i důkladnou, kontrolu dálnic.
"Nemyslím si, že to je svým rozsahem až taková kontrola. Svým obsahem se podobně velké kontrolní akce odehrávaly i v minulosti, a předpokládám, že v nich budeme pokračovat. Z kontrolních akcí nicméně vyplývá, že při financování výstavby nových komunikací v České republice není všechno v pořádku."
Pro důkladnou kontrolu institucí, které mají stavby dálnic na starosti, se lidé na NKÚ rozhodli poté, co zkontrolovali nedávno dokončenou dálnici D8.
"I ve srovnání s německými kolegy jsme měli možnost konstatovat, že výstavba pozemních komunikací u nás trvá velmi dlouho, je komplikovaná a poměrně drahá."
Jeden příklad za všechny:
"Jedno ze zjištění se týkalo například nešťastně zadaného výběrového řízení na dodavatele u hraničního mostu mezi Českou republikou a Německem. Obchodní soutěž, která poté probíhala, byla kvůli tomu zpochybněna a stát tak ztratil celou stavební sezónu. Na dodavatele pak byl vyvíjen nátlak na zvolení jiné výstavbové technologie nebo materiálů, které by zaručily, že hraniční most bude zprovozněn v původně daném termínu. Řešení se sice našlo, ale pro stát to znamenalo navýšení nákladů o více než 100 miliónů korun."
Dá se asi pochopit, že i ten, kdo rozhoduje o velkých věcech, někdy udělá chybu, a ta je pak zákonitě velká. Na druhou stranu, neměly by právě v tu chvíli zafungovat kontrolní mechanismy? O tom ještě bude řeč. Podle Nejvyššího kontrolního úřadu se peníze na dálnice neztrácí při nákupu předražených stavebních prací, ani nejdou nikomu z úředníků do kapsy. Podezření NKÚ jsou totiž ještě horší. Už samotné zadávání staveb je podle nich špatné. Nejlépe to vystihne slovo "velkopanské".
"Měli jsme dojem, že na německé straně se zásadně vždy volí, pokud je to možné, jednoduchá, osvědčená řešení, která nejsou technologicky ani dodavatelsky příliš náročná. Využívají se místní firmy s jednoduchou mechanizací. U nás se volí spíše způsoby, které používají unikátní technologie a drahé materiály. Někdy se dokonce snažíme postavit stavbu tam, kde by se třeba nemělo stavět kvůli ochraně životního prostředí. Pak se stavba velmi prodraží kvůli dodatečným požadavkům uplatňovaných ochránci životního prostředí. Jinými slovy, jako by ten, kdo dálnice investuje, neměl až takovou starost s pořizovací cenou."
