Kupovali jsme ojeté auto v Německu
Obrovský boom zažívají ojetá auta, zdá se, jako by ani nebylo nic jednoduššího, než si najít na internetu vůz a zajet si pro něj. Podobnému dojmu podlehlo letos rekordní množství lidí. Od jednoho z nich, říkejme mu Pavel, jsme dostali nabídku, abychom se takového výletu zúčastnili.
Pavel renovuje dům a pro svou věc potřebuje sklápěčku do 3,5 tuny - tak, aby mu na ni stačil řidičák B - a zároveň za nic nechce utratit příliš mnoho, maximálně 60 000 - 70 000 korun. Navíc by to měla být dvoukabina, tak aby se do auta vešla i rodina. V Česku taková auta téměř nenajdete, a tak pátral na internetu po autech v cizině. Jednoho dne vysněný vůz našel a vydal se na dlouhou cestu. A my společně s ním.
Vybraný automobil byla šestimístná sklápěčka Citroën C25, tedy sourozenec starého Ducata nebo J5. Je to obr, navíc nemá německou technickou kontrolu, takže nemůže přijet po vlastní ose. Je třeba sehnat opravdu pořádný vozík, lidově řečeno dvouplaťák...
"K půjčení je potřeba občanský a řidičský průkaz a třetí doklad s rodným číslem, například pas," říká Ladislav Plamínek, majitel jedné z pražských půjčoven.
Kromě potřebných dokladů je třeba složit i patřičnou zálohu - obvykle zhruba 10 000 korun. Řidič musí mít také pochopitelně oprávnění táhnout za autem těžký vozík a pochopitelně také vůz, který by vozík utáhnul. To všechno jsme sehnali. Ještě před cestou jsme se pak telefonicky ujistili, že dodávka na nás u lucemburských hranic čeká, že je funkční a v úterý kolem desáté ranní jsme vyrazili.
Navečer, zhruba v půl sedmé jsme přijeli do Dilingenu...Do brány špinavého dvorku autobazaru, ze kterého jde mimochodem podezřelý hustý dým, míří kromě nás také manželka a dítě jednoho z pracovníků.
Přestože jsme s prodejcem ráno mluvili, chvíli mu trvalo než pochopil, pro jaké auto jedeme. Potom ale vzal kufr, pro jistotu se všemi klíči, a řekl nám, ať jedeme za ním na další parkoviště. S pětimetrovým autem a osmimetrovým vozíkem se tedy radostně proplétáme uličkami malého města...
Zanedlouho jsme na místě a spatřujeme vytouženou bílou sklápěčku. Muž nám auto nastartuje, ale protože neumíme turecky a on zase zvládá jen základy němčiny, prohlídku vozu máme bez výkladu. Možná je to i lepší. Bohužel, přichází zásadní nemilé překvapení - sklápěčka nefunguje. A to není všechno. Auto má sice dobrý motor, ovšem na tachometru je o 100 000 km víc, než je uvedeno v inzerátu. Kabina je také dobitá a prorezavělá, ovšem to by nebyl až takový problém. Vše teď záleží na ceně, respektive na slevě, kterou nám prodejce nabídne. Vydali jsme se tedy za vedoucím autobazaru.
Ten nás na úvod našeho jednání s reportážním mikrofonem Motožurnálu vyhodil. Argumentu, že jsme jeli 750 kilometrů pro sklápěčku, která nesklápí se vysmál. Prý jsme se ho měli přímo zeptat, jestli sklápěčka funguje a neměli jsme se nechat uchlácholit tím, když nám několikrát zopakoval, že auto je celkově v pořádku, funkční a pojízdné. Že nesouhlasí počet najetých kilometrů? Mělo nás přece napadnout, že v inzerátu uváděných 280 000 km je po generálce motoru. Možná majitel viděl před okny naši přepravní 15metrovou soupravičku a věděl, že jsme tak trochu v pasti, a počítal s tím, že si auto prostě odvezeme za jeho cenu. To se ale přepočítal. Předražený vrak jsme nekoupili a s hlavou vztyčenou jsme se vydali na osmihodinovou zpáteční cestu.
Hrdost, ale něco stojí. V tomto případě po sečtení nákladů na pohonné hmoty, na zapůjčení vozíku a auta přišel celý výlet na zhruba 11 000 korun.
Diskuzi na toto téma s odborníkem na ojetá auta Janem Kupcem najdete v Rádiu na přání.
