Někdy můžeme i 200 km/h
Snad nejčastějším případem krajní nouze je odvoz rodící ženy do porodnice. V tu chvíli nastávající otec dopravní předpisy moc neřeší. Ale situace, kdy je lidské zdraví nadřazeno jakýmkoli paragrafům je podstatně víc. Bohužel je to ve chvílích, kdy někoho postihne srdeční příhoda, třeba z vedra, nebo se mu stane nějaký úraz. Co si tedy můžeme v takovou chvíli dovolit? Klidně můžeme jezdit, s nadsázkou řečeno, jako policejní prezident nebo ministerský řidič.
Můžeme totiž cokoli. Ale pozor! Nesmíme způsobit nic vážnějšího. Vezměme to ovšem hezky od začátku. V zákoně najdeme tuto větu.
"Přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možné v dané situaci odvrátit jinak," cituje JUDr. Zdeněk Svátek.
A jak to tak bývá v zákoně napsaná věta potřebuje lidskou podobu. Tak si ji vysvětleme.
"Někdo je ohrožen na životě, například mozkovou nebo srdeční příhodou, čili se potřebuje rychle dostat k lékaři a já u sebe například nemám řidičský průkaz. Pak ho do nemocnice odvezu bez řidičského průkazu, což je sice v rozporu se zákonem, ale v tu chvíli je zdraví přednější, a proto mne nikdo nebude stíhat za takový přestupek."
Jenže, zapomenutý řidičák je prkotina. V krajní nouzi ale můžeme jet třeba i na červenou, nedodržovat stopky, překračovat rychlost, a dokonce jet i s nějakou tou skleničkou.
"I to se může stát. Samozřejmě, že nesmím být ve stavu, kdy už nemohu kvůli množství alkoholu chodit, ale jsem třeba jen lehce podnapilý a nikdo další okolo mne není schopen nebo nemůže řídit, protože třeba nemá řidičský průkaz. Jsem-li tedy schopen i za těchto okolností bezpečně ovládat vozidlo, pak mne nikdo za řízení pod vlivem alkoholu při snaze o záchranu lidského života nebude stíhat. Musíme si ale zajistit odvoz z nemocnice, protože zpáteční cesta už není v situaci krajní nouze."
Ale pozor, při porušování předpisů v zájmu záchrany života se musíme vyvarovat, stejně jako řidiči vozidel s rozsvícenými majáky, toho, abychom nezpůsobili víc škody než užitku. Drobná nehoda by nám ale nejspíš ještě prošla.
"Až se takový případ bude posuzovat, tak se přihlédne k tomu co bylo závažnější, zda záchrana lidského života nebo odřený blatník či rozbitý nárazník. Zpravidla bychom zase unikli trestu, protože by to bylo považováno opět za stav krajní nouze."
Kdybychom ale někoho riskantní jízdou, i když s dobrými úmysly, zranili, pak bychom měli smůlu.
"To už by určitě nebylo považováno za krajní nouzi, protože, jak jsme citovali ze zákona, nesmí být takovým chováním způsoben stejně závažný následek, což by zranění dalšího člověka určitě bylo. Možná by se k důvodům našeho jednání přihlédlo při stanovení postihu za takovou nehodu, což by se mohlo projevit v nižším trestu."
Do situace, kdy bychom museli využít stav krajní nouze se, doufejme, moc často nedostaneme, a i pak bychom měli zvážit jiná řešení nebo zavolat linku 155, kde nám pomohou se rozhodnout. Ve městech pak stejně zpravidla přivoláme sanitku, ale budeme-li někde na samotě v lesích a kamarád se zraní motorovou pilou, pak mu tohle ustanovení může zachránit život.
