Po tragické nehodě nemusíte být sami!
Tragické dopravní nehody – člověk o nich jen nerad slyší, protože věří, že se mu v životě vyhnou. Asi jen málokdo z nás si dokáže představit, co asi prožívají rodiče, kteří při včerejší nehodě u Poděbrad přišli o obě děti – tříleté a půlroční. Pocit zmaru cítí určitě i příbuzní dalších 13 lidí, kteří se v minulém týdnu zabili na našich silnicích. Podle odborníků každá taková smrt hluboko zasáhne do života minimálně dalších deseti lidí.
„Jsou to velká traumata, která často provázejí rozpady manželství nebo ztráty zaměstnání. Lidé tápají v oblasti právní ochrany a psychologických a sociálních pomocí, proto jsme se snažili založit občanské sdružení,“ říká Stanislav Vondruška, který spolu s manželkou založil před osmi lety České sdružení obětí dopravních nehod. Pomáhá jim totiž vyrovnat se se smrtí tehdy dvacetileté dcery.
Sami tenkrát vůbec netušili, co dělat, a proto se rozhodli alespoň trochu usnadnit tyto okamžiky dalším lidem, kterým se po nehodě někoho blízkého prakticky z hodiny na hodinu naprosto změnil život.
„Největší přínos našeho sdružení vidím v komplexní pomoci. Když se na nás člověk obrátí hned po dopravní nehodě, jsme schopni ho provést přes všechny překážky, které na něj čekají v právních i ostatních krocích. S postiženými lidmi se stýkáme, protože si mezi sebou vyměňují zkušenosti, což jim pomáhá překonávat ztrátu svých blízkých a dál žít.“
Na sdružení se víc obracejí lidé z venkova a menších měst. Zřejmě je ve větších městech víc možností, jak se dostat k právní nebo psychologické pomoci. Nedá se prý přesně říct, co je pro lidi, kterým se zabil nebo těžce zranil při nehodě blízký člověk, důležitější. Hraje tam prý roli i roční období.
„Na podzim i přes léto je to spíš právní pomoc, někdy je zase zapotřebí spíš pomoct po stránce psychologické. Obecně by se dalo říct, že ve třiceti procentech případů je zapotřebí pouze psychologická pomoc, v dalších třiceti procentech právní pomoc a ve zbytku obě dohromady.“
Na stránkách Českého sdružení obětí dopravních nehod jsou všechny potřebné kontakty a také třeba informace o setkáních, které většinou nejsou smuteční tryznou, ale možností, jak přijít na jiné myšlenky. Každý se přece jen se smrtí vyrovnává jinak.
„Například introvertní člověk se s tím potřebuje vypořádat sám. Naopak jsou lidé, kteří potřebují kolem sebe lidi na podobné vlně, aby se ze svých problémů dostali. Pro tyto lidi je nejlepší, aby byli v kontaktu s někým, kdo prošel stejnou životní událostí, ale už je v jejím překonávání dál. V takovém člověku totiž vidí motivaci a snaží se žít dál,“ uzavírá Stanislav Vondruška.
Přeji nám všem, abychom se do takové situace nikdy nedostali. Jenže kdybychom se do ní náhodou přece jen dostali, vzpomeňme si, že jsou tu lidé, kteří už to prožili a mohou nám pomoct.
