Stres a zloba za volant nepatří!

9. březen 2012 13:02

Co je horší, než usednete za volant? Když si dáte jedno pivo, nebo se pohádate s manželkou? Lidská psychika je nevyzpytatelná a leckdy nás události a dění okolo nás ovlivňují natolik, že naše schopnost soustředit se je tak mizivá, že ohrožujeme sebe i ostatní. Přitom si právě v takovém stavu neuvědomujeme, že auto je zbraň.

Málokdo z nás si to vůbec připustí, ale jsou stavy, v nichž bychom za volant usednout neměli, například úzkost, deprese, nebo se člověk prostě necítí v kondici. Stres je zátěž, která přesáhne schopnosti naší psychiky a přichází ve chvíli, kdy už je toho na náš organismus moc.

„Je to něco, co nám bere většinu sil, nebo dokonce víc sil, než máme. Potom je řízení opravdu rizikové, protože na něj zbude málo psychických sil a pozornosti,“ upozorňuje psycholog Zdeněk Šolle ze společnosti Patrimonia.

Většina z nás však řízení považuje za něco, nad čím ani nepřemýšlí a je pro ně podvědomou činností. „Řízení i přesto potřebuje koncentraci a určitou psychickou pohodu řidiče. Pokud by byl řidič ve stresu, mohl by se dostat do nějaké situace, kterou by vyřešil nevhodně. To by mohlo mít fatální důsledky,“ varuje psycholog.

Každodenní chvilka relaxace je důležitá

Psychika je věc, kterou se zpravidla začneme zabývat, nebo se jí spíš začne zabývat naše okolí, až ve chvíli, kdy se takzvaně sesypeme. „Lidská duše by se dala přirovnat k Papinovu hrnci bez ventilu. Pokud se napětí stále kumuluje, ale nikudy neodchází, může to špatně skončit. Proto by měl člověk věnovat denně alespoň chvíli času relaxaci a napětí uvolnit,“ radí psycholog.

Je tedy potřeba jakési otužování, prostě stres vykompenzovat. Pro mnohé je však způsob relaxace právě řízení. Nebo to alespoň tvrdí. „Relaxovat se opravdu může u všeho, co je příjemné, může to klidně vyžadovat i malou míru koncentrace a úsilí, ale záleží na tom, jak je činnost postavena. Pokud však člověk usedne za volant naštvaný a chce se takzvaně vybít, není to dobrý způsob ventilu,“ říká Šolle.

Aniž si to uvědomujeme, tak určitá agresivita je v každém z nás, záleží na míře zátěže, která ji v nás vyvolá. Do vlastní hlavy ani do hlavy někoho jinému nevidíme, proto platí jedno pravidlo. „Při usedání za volant by si člověk měl uvědomit, že bude řídit, a podle toho by se i měl chovat. Přesně stanovit dobu, kdy už si mohu říct, že jsem agresor a nebezpečný, asi nelze, ale je důležité s tím pracovat,“ uzavírá psycholog Zdeněk Šolle.

I vteřina, na kterou se před nastartováním zastavíme, totiž může zastavit tragédii, do které se vystresovaní ve spěchu dnešní doby řítíme.

autor: pgj
Spustit audio