Vozíčkáři se bez auta neobejdou

Je to svým způsobem paradox, protože mnozí vozíčkáři ochrnuli právě při dopravních nehodách, jenže když pak definitivně pochopili, že už se nebudu moci pohybovat po svých, stalo se pro ně auto prakticky jedinou možností, jak se někam dostat.

„Na usednutí do auta jsem se opravdu těšila, protože jízda autem je jediná svoboda, kterou člověk v mé situaci má. Bez auta by byl život mnohem horší, protože to je jediný způsob, jak se přepravit na delší vzdálenost – každý větší kopec, nakloněná rovina nebo špatné chodníky jsou pro nás opravdu problém,“ popisuje Jarmila Onderková, která si poměrně rychle zvykla na auto s ručním řízením. „Jde opravdu jen o zvyk. Člověk si musí zažít, jaká páka k čemu slouží, a musí poslouchat motor. Potom to není problém,“ dodává.

Na delší trasu to však není žádná legrace, jak potvrzuje další vozíčkář, jinak bronzový plavec z pekingské paralympiády Jan Povýšil. „Rychle z toho začnou bolet ruce – například při cestě z Prahy do Brna mě bolí ramena i zápěstí, takže je zapotřebí trochu větší fyzická kondice.“ Částečně to pomůže vyřešit automatická převodovka, což vozíčkářům odborníci teď doporučují více než složité úpravy na ruční řízení.

Pokud se člověk dostane do situace, kdy poprvé žádá o příspěvek na auto, je určitě lepší poradit se nejprve s nějakým prodejcem aut. Například Ford či Škoda mají dokonce speciální programy zaměřené na tělesně postižené zákazníky. „Se sociálními odbory komunikujeme – tam jsou moc ochotní lidé, kteří mají sami zájem o nové informace, protože neznají nejnovější trendy. Těmto klientům ve většině případů pomůžeme financovat daný typ vozu, danou úpravu a kompenzační pomůcku. V podstatě pro ně ušijeme auto na míru, což je pro ně určitě výhodnější, než když žádají sami na vlastní pěst a vlastně ani nevědí, co by měli chtít a požadovat,“ vysvětluje jeden z prodejců Marian Vilhan, mimochodem také vozíčkář.

Ovšem i když vozíčkáři mají speciálně upravené auto, ještě stále nemají vyhráno. Před pár lety se totiž sjednotilo označení pro zdravotně postižené, a tak se nedá na první pohled poznat, jestli v autě je „jen“ člověk po infarktu, nebo vozíčkář. Ten totiž narozdíl od ostatních potřebuje kolem auta výrazně více místa.

„Mám s tím trochu menší problém než ostatní vozíčkáři, protože já dávám vozík do auta trochu jinak. Ovšem když jsem ještě dával vozík přes sebe na místo spolujezdce, tak s tím byl velký problém obzvlášť v centru města, kde lidé zaparkují blízko vás a vy potom ani nemůžete pořádně otevřít dveře,“ uzavírá Jan Povýšil. Nezřídka se proto stává, že vozíčkáři musejí někoho požádat, aby jim z parkovacího místa s autem vyjel.